CO MĚ NAUČILA MOJE BABIČKA

Čteme hromady psychologických knih, navštěvujeme přednášky osobního rozvoje, následujeme učení duchovních mistrů a cestujeme za nimi do dalekých zemí, ale u toho zapomínáme, že své největší životní učitele máme přímo před nosem. Pro mě jednoho takového představovala moje babička. Když jsem se v raném dětství ocitla bez matky, zastoupila její roli a slíbila mi, že se mnou zůstane, dokud ji budu potřebovat. Dožila se téměř devadesáti let a stihla mě opravdu hodně věcí naučit.

Mít se ráda

Sebelásce a sebepřijetí se jako děti učíme nejen přebíráním patřičných vzorců prožívání a chování svých nejbližších, ale i bezpodmínečnou láskou a bezvýhradným přijetím, jimiž nás zahrnují. Přestože jsem někdy nesplňovala babiččino očekávání a nebyla, jaká bych měla být, nebo nedělala, co bych měla dělat, nikdy mi nezavdala příčinu k pochybnostem, že mě přesto pořád miluje a přijímá. Učila jsem se tím, že ani já nemusím klást lásce k sobě sama žádné podmínky a mohu se přijímat bez výhrad.

Bez výčitek o sebe pečovat

"Hlavně se o sebe děvčata dobře starejte," opakovala babička mně a mým sestřenicím jedno ze svých oblíbených životních mouder. Péči o své tělo, mysl i duši nepovažovala za zbytečný přepych, ale za nutnost. Ze zkušenosti totiž věděla, že se nám jednou všechna vrátí. Vedla nás k tomu, abychom si dobře chránily zdraví a pěstovaly přirozenou krásu. Sama prováděla různé pravidelné pečující rituály, jejichž zásluhou jsme ji znaly vždycky jenom dokonale upravenou.

Rozmazlovat se

Babičky jsou prý na světě od toho, aby nás rozmazlovaly. Ta moje zvládala takový úkol na jedničku s hvězdičkou, neboť chápala, že v životě potřebujeme nalézt rovnováhu mezi prací a zábavou, starostmi a radostmi. Rozmazlovala mě maličkostmi, například vařením oblíbených jídel nebo společnými návštěvami cukrárny či koupaliště. Každoročně mi navíc připravovala jedinečný narozeninový den, z něhož jsem si vytvořila vlastní celoživotní tradici.

Vážit si obyčejných okamžiků

Kdykoliv jsem měla možnost, trávila jsem s babičkou sobotní odpoledne. Přijela jsem k ní na oběd, daly jsme si odpolední kávu a zákusek a večer jsem se vrátila domů s přibalenou večeří. Na začátku setkání jsme si vzájemně povyprávěly, co je u nás nového, ale ve zbytku dne jsme převážně mlčely a odpočívaly. Teprve když zemřela, uvědomila jsem si, že naše společné okamžiky, přestože se v nich zdánlivě nic mimořádného nedělo, patřily k těm nejvzácnějším, jaké jsem kdy prožila.

Být tady a teď

Babička vedla příkladný život zenového mnicha. Naplňovala ho činnostmi, které se každý den pravidelně opakovaly, přesto si při nich udržovala bdělou pozornost a prováděla je s naprostou soustředěností a přesností. Ačkoliv se jí třásly ruce, nosila v obou najednou podšálky s hrníčky naplněnými kávou až po okraj a málokdy nějakou rozlila. Když jsem ji sledovala při práci na zahradě, připadalo mi, jako bych se dívala na nejúčinnější meditační cvičení na světě.

Přijímat skutečnost

Nejvíce jsem na babičce obdivovala její skromnost a pokoru, s níž přijímala, cokoliv ji potkalo. Sice trpěla vážnými zdravotními problémy, ale nestěžovala si na ně, a kdyby je nezmínila mezi řečí, ani bych o nich nevěděla. Když umírala, byla jednak smířená se svým dlouhým životem a jeho vzestupy i pády, jednak připravená na blížící se smrt, jako by tušila, že všechno vždycky bylo, je a bude tak, jak být má. Ve svém srdci již nechovala žádnou zášť, jenom odpuštění snad vůči všem.


Anna Javůrková
Anna Javůrková

Jako průvodkyně Vědomým znovuzrozením inspiruji a podporuji ženy na jejich cestě k sebelásce, vnitřní rovnováze a životní spokojenosti. Přečtěte si můj příběh >>


FACEBOOK

NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY





DOPORUČENÉ KNIHY